Den 0
Ráno jako každé jiné. Prostě si spíte, užíváte si sen, ze kterého vás najednou vytrhne zemětřesení: "Vstávej, dělej venku je vrabčí maskar", "Co? Jaký masakr?", v polokomatu, kdy vám funguje jen jedno oko a to ještě na půl, mozek mrtvý, tělo mrtvé. Hrabání se z postele vypadá jako komický boj o život :-D, ale ten váš boj o život je celkem v pohodě. Bohužel, ten boj o život co se odehrával venku přede dveřmi byl ten opravdový.
Jak k tomu došlo a co stalo? Kolem baráku máme vysoký výskyt vrabců, možná stovka i přes sto kusé hejno. Ještě loni zde hnízdily na baráku u okna vlaštovky. Letos nebyly, nechápu proč. A tak se vrabci rozhodli obsadit jejich hnízda. Okno je ve výšce cca 3 - 3,5m. V hnízdě byly 4 mláďata, která postupně jak rostla, k tomu ještě když přiletěli rodiče nezvládlo nápor a spadlo na zem. Přímo před naše vchodové dveře. Člověk nevidí co se skrývá venku za dveřmi a jedno otevření dveří a byl průser. Na zemi 4 mrtvolky. Což se jevilo na první pohled. Jedno větší mládě, zatím ještě ne plně opeřené mrtvé, druhé skoro holé mládě mrtvé. Zřejmě umřeli na podchlazení. Když se mi plně rozlepil zrak koukám, že tamhle jedno a druhé mládě ještě jeví známky života.
Okamžitě naběhlo v plné síle myšlení i reakce. Systém záchrany aktivován. Prckové se mi oba vešli do dlaně. Studení, jeden neustále kroutil hlavičkou a druhý, ten stále jen nepřítomně otvíral zobáček. Vypadalo to na neurologické problémy, zřejmě následkem rány dveřmi v kombinaci s podchlazením neměli dobré vyhlídky.
Den 0 je 7. červenec 2025 v 6:30, kdy pro mě začíná boj o život dvou nedopeřených, dveřmi praštěných, zmrzlých na kost vrabčích mláďat. A víte, co mi zachránilo zadek? O tom potom :-)
Nastal krok jedna. Najít pro ně nějaký bydlík. No s těma dvěma v dlani to byly na mě složité operace :-), takže šup s nimi do deky, šup je do ložnice na postel. Zpátky do kuchyně, vzít kočkám jednu z bedýnek od zeleniny z obchodu. Honem zpátky, vyndat mrňouse z deky, dát deku do bedýnky, zpátky uložit mrňousky, co jim neustávaly, budeme tomu říkat "tiky". Po takovém traumatu je důležité. aby zůstali v klidu a díky bohu, mám doma dvě IP kamery, kdy jsem jednu použila k ním do bedýnky, abych je nevyrušovala svými neustálými kontrolami jejich stavu. Abych zajistila stabilní teplotu, šla jsem do našeho tříděného odpadu a vydolovala jednu velkou 2l PETku, do které jsem z vodovodu nalila horkou vodu. Petku jsem umístila do bedýnky tak, aby nebyla ani přes deku přímo v kontaktu s mláďaty, část deky jsem přehodila před bedýnku, aby tam broučci měli teplo a já na ně přes appku v mobilu dobře viděla na kameře.
Takže během prvních kroků je důležité zajistit - klid, teplo a bezpečné místo. Nechat aklimatizovat.
Ze začátku jsem byla neustále přilepená k telefonu a kontrolovala kameru. Jednou za čas jsem šla zkoušet, zda se mláďata ohřívají. PETka působila jako úžasný termofor a jelikož měli v bedýnce i kameru, která rovněž vydává teplo, měli přívětivé podmínky pro zahřátí. A mláďatům začala stoupat tělesná teplota. Jejich tiky však v čase, kdy byli bdělí neustávaly a mě bylo z toho všeho smutno. V hlavě rej myšlenek, že se z toho nedostanou, že to nezvládnou, že umřou. A hodiny plynuly.
Odpoledne, už mi to nedalo, a teď co mi zachránilo ten zadek, vzala jsem si krmení na ruční dokrm papoušku a šla jim udělat kaši. Takže do jedné stříkačky kaše do druhé voda. Oni totiž začali v té dece být darebáci trošku aktivnější, ale zdaleka neměli vyhráno. I když u nich nějakou dobu nebyly vidět žádné tiky. Nakonec se mi podařilo do nich dostat do obou trošku kaše a trošku vody. V hlavě jsem si říkala, "ok kluci, něco jste si dali, jste pašáci", no jenže zase se u obou po době klidu objevily tiky. Já si začala nadávat, že jsem je krmila moc brzy, že jsem jim tím ublížila, že jsem zachránce na ..., no víte na co. Po zbytek dne už jsem je kontrolovala jen kamerou a večer, než jsem šla spát jsem jím vyměnila horkou vodu v PETce. Pochválila jsem je, jací jsou to pašáci a spíše uklidňovala sebe, že ráno bude líp.
Jaký byl pro mě den 0? Byl náročný, emočně, časově jsem nestíhala vůbec nic. Večer jsem byla tak vyšťavená, že jsem jen tupě seděla a čuměla do blba. A co přinese zítřek jsem taky netušila. Budou ráno žít? Přežije aspoň jeden? Nejhorší bylo pro mě to jejich trauma z rány dveřmi. Ale jediné co jsem věděla a byla jsem si tím 100% jistá bylo to, že udělám všechno proto, abych je udržela na živu, pokud oni sami budou chtít. A hádejte co? Ano, "kluci" chtěli žít :-)